Zbytečná kniha

Milí čtenáři, dostala se vám do rukou kniha. Zbytečná, a přece ne. Tomáš Kříkava v ní otevírá své nitro. Jaké je? Trochu melancholické a depresivní, a přesto plné barev a obrazů, plné metafor a něžných dotyků. Kniha, u které se zasníte, kniha, při které na chvilku přestane odtikávat čas. Kniha. Zbytečná. A přece ne.

Poznala jsem jednou jednoho snílka. Uměl vyjádřit své sny slovem. Byly to sny o bílých ptácích, o jantarově rudou krůpějí zmáčené zemi, o očích svého milého. Byly to sny nejenom plné světla, ale i kruté a morbidní. A všechny dokázal napsat na papír. Odhalit se. Splynout s řádky. Uletět času… Zbytečné? Nikoliv...

Z doslovu Petry Poliakové

3.20
Čeho že se nejvíc bojím? 
Bojím se smrti.
Ta má mne neděsí, abys nebyl na pochybách,  
Bojím se, že zemřeš ty 
A vždy to bude jen má vina, 
protože jsem to neudělal jako první. 
Bojím se To pak říkat tvým rodičům
Milovat se s představou tvého těla
Bojím se výčitek a zastaveného srdce
Bojím se toho, až to opravdu přijde
Občas, když tu vedle mne nejsi, jako bys umřel
A já se nemůžu nadechnout a na nic jiného nemyslím
Jen na to, jak mi vzduch neproudí tělem.
Jen na to, 
jak mi vzduch 
neproudí tělem. 
A toho se nejvíc bojím.

Napsat recenzi