Malá velká domů

Nejvtipnější knížka z první várky nakladatelství Youngbooks! Dětská logika se zde snoubí s nadhledem vypravěčky, právě z toho plyne základ virtuózní komiky. Ve 13 životních úsecích od dětského egocentrizmu, přes zapeklitosti puberty se dostáváme až k ne-dospělosti vypravěčky. Jsou to zároveň iniciační zážitky obsahující témata individuality, smrti i samoty, podané tak, abychom se nad nimi zadumali, ale taky zasmáli. Skrze hravost jazyka, ironie a absurdnosti čtenář spolu s hlavní hrdinkou vyroste, ale tím způsobem, aby si stejně jako ona v sobě dokázal uchovat moudrost dětství.

     Byla jsem šťastná, že už do té odporné školky nemusím a že budu zase doma s mamkou
a svými hračkami. Ale to jsem se přepočítala. Rodiče mě dali na starost babičce a dědovi. A
tam mi začala vojna. Doslova. Dědeček byl totiž voják z povolání a všichni okolo z něj měli
strach. První, co udělal, bylo, že mě ostříhal na ježka, že prý dlouhé vlasy kazí charakter.
Mluvit jsem mohla pouze tehdy, když jsem byla tázána nebo když jsem se přihlásila. Musela
jsem se nazpaměť naučit všechny vojenské hodnosti a dědečkovi říkat Majore. U stolu jsem
musela sedět rovně jako pravítko a pokud měl Major pocit, že zlobím nebo neposlouchám,
strávila jsem hodinu stáním v koutě. Babička mě vždycky soustrastně sledovala, ale
nedovolila si ani pípnout, jen mi tu a tam tajně podstrčila Tatranku.
     Začalo mi docházet, že ta školka vlastně nebyla tak úplně zlá. Minimálně mě tam nenutili
každé ráno odříkávat přísahu věrnosti. Vězení je lepší než vojna, je tam více pohodlí a když se
člověk dobře chová, mohou mu i zkrátit trest. A tak jsem za rok ráda a s vděčností nastoupila
zase do školky.

Napsat recenzi